Název neobydleného objektu tradičně definovaný jako vlastní jméno neživého přírodního objektu a jevu na Zemi a toho člověkem vytvořeného objektu na Zemi, který není určen k obývání a je v krajině pevně fixován (✍TSO, 1973:62); dříve též mikrotoponymum. Podle druhu objektu se rozlišují: 1. Hydronyma – vlastní jména vod, tj. jména moří, zálivů, průlivů, jezer, bažin, rybníků, přehrad, studánek, pramenů, řek, potoků, peřejí, vodopádů, průplavů atd. 2. Oronyma – vlastní jména tvarů vertikální členitosti zemského povrchu i mořského dna, tj. jména pohoří, vrchovin, jednotlivých hor, hřbetů, kopců, skal, údolí, dolin, průsmyků, sedel, propastí, nížin, rovin, tabulí, pánví atd.; 2.1 speleonyma – názvy jeskyň. 3. Agronyma neboli pozemková jména – vlastní jména jednotlivých pozemků nebo jejich seskupení, a to pozemku obdělávaného (zemědělský hon, pole, louka, pastvina, zahrada, vinice atd.), neobdělávaného nebo lesního (polesí, les, obora atd.). Dř. též označována jako traťová jména. 4. Hodonyma – vlastní jména dopravních cest, tj. jména silnic, dálnic, cest, tunelů, brodů, mostů, přívozů, železnic, lanovek atd. Vlastní jména ulic, náměstí a jiných veřejných prostranství se nověji vyčleňují jako ↗urbanonyma. 5. Vlastní jména balvanů, kapliček, božích muk, křížků, hřbitovů, pomníků, mohyl, lomů, dolů, rozhleden, trigonometrických bodů, ukazatelů cest atd.

Jazykové aspekty pomístních jmen

Základní pojmenovací motivy p.j. a způsoby jejich vyjádření představuje ↗modelová klasifikace pomístních jmen a ✍Pleskalová (1992). Na oficiální úrovni vystupují p.j. ve standardizované podobě (viz ↗vlastní jméno standardizované), při neoficiální komunikaci žijí ve svých komunikačních variantách; podrobněji např. ✍Pleskalová (1980), ✍ÚOO (1999:110–111), ✍Harvalík (2004:40–47, 70–74) ad.

1. Vývoj pomístních jmen

1. 1 Období do r. 1200

Z té doby se dochovaly předčeské názvy důležitých orientačních bodů, především vod a terénních útvarů, které si v průběhu osídlování českých zemí etnika předávala, aby se mohla lépe orientovat v krajině. Podle ✍Lutterera & Šrámka (1997:175–176, 192, 231, 249–250) a ✍Blažka (2000:16–27) patří k nejstarší vrstvě p.j. názvy praevropské vytvořené předindoevropským etnikem (např. řeka Morava). Tato starobylá jména přejali příchozí Keltové, přidali vlastní toponyma (např. hydronymum Ohře) a předali je Germánům, s nimiž splynuli asi v 1. stol. př. n. l. Podobný proces se opakoval v 5. stol. n. l., kdy byli zase Germáni částečně asimilováni početnou převahou Slovanů (poté co jejich nobilita a část obyvatelstva odešla do Bavorska), což dosvědčují např. raně germ. jména Svratka a Říp. Fakt, že se v českých zemích dochovala p.j. praevropská, keltská, raně germánská i slovanská, je přesvědčivým důkazem o kontinuitě osídlení českých zemí.

1. 2 Období 1200–1500

Nejstarší č. p.j. (12.–13. stol.) jsou doložena v tehdejších lat. listinách, kde sloužila jako jednoznačná pojmenování prodávaných či darovaných neobydlených objektů nebo orientačních bodů (zejména vodních toků a vyvýšenin): např. campus qui dicitur Breznik ʻpole, které se nazývá Březník’, terminus est mons qui dicitur altus ʻhranicí je hora zvaná Vysoká’. Podobnou úlohu mají p.j. v  Kosmově kronice: circa rivulum Rokitnicam ʻokolo/u říčky Rokytnice’. K jejich tvoření sloužily pojmenovací motivy, postupy a slovotvorné prostředky zděděné z praslovanštiny a obohacené o česká specifika. Domácí ↗anoikonymii doplňovala přejatá p.j. předslovanská (Vltava), později též výtvory cizích kolonistů (1243 hora Mansberg); cit. podle ✍Pleskalové (2000:408), následující příklady jsou citovány podle ✍Pleskalové (1999:186–195) a ✍Pleskalové (2000:409–410). – 1. P.j. vyjadřující polohu pojmenovávaného objektu nebyla ještě plně rozvinuta. Předložkové konstrukce byly ojedinělé (U jezera, Na kačí gorě, tj. hoře), jednotlivé sufixy nebo prefixy rovněž (Mžic᾽a – přítok Mže, Pšova – řeka nazvaná podle osady Pšova, Podnivie, tj. Podniví). 2. Naopak hojná byla p.j. vyjadřující druh pojmenovávaného objektu, jeho části, popř. objektu v jeho bezprostřední blízkosti. Při jejich tvoření se uplatňují sufixy deminutivní či specifikační (Skalic᾽ě, Skalka, Brdc᾽e) a sufixy odvozující obecná jména místní nebo hromadná (Hradišče, Březník, Tursko, Javorie, tj. Javoří). K často užívaným p.j. ještě patřila anoikonyma vzniklá ↗toponymizací (Bor), jména dvouslovná (Hajecká struha) a plurálové podoby jmen z onymického hlediska neodvozených (Stěny). 3. Četná jsou p.j. vyjadřující charakteristiku pojmenovávaného objektu. K nejvíce užívaným slovotvorným prostředkům patří sufixy, jež zároveň odvozovaly apelativní jména nositelů vlastností, dějová jména, jména vlastností, výsledků děje, relační adjektiva: např. Osěk, Osěka, Býkov᾽ec᾽, Kamenic᾽a, Bojišče, Svádov, Dubná, Srnové, Tisová hora. 4. K vyjádření posesivity a jiného vztahu k osobě sloužila řada sufixů, z nichž mnohé jsou produktivní dodnes: Těšín, Luboška, Malejov, Slavíkovo, Obečský les.

V období 14.–15. století – zásluhou většího množství písemností obsahujících anoikonyma ‒ počet dokladů p.j. významně vzrostl. Z nich vyplývá, že se jména tvořila podle starších vzorů (viz 12.–13.stol.), novem je větší počet víceslovných p.j.: Zadní hora, Kobylí pole, Radkova hora, Jedlina v kopcích. Významnou část anoikonymie tvoří p.j. německá.

1. 3 Období 1500–1700

V 16.–17. stol. jsou p.j. nadále zapisována jen příležitostně, ale těchto příležitostí neustále přibývá, zvláště v 18. stol. Často se objevovala v různých úředních knihách (např. urbáře, viz ↗prameny češtiny), kde hrála důležitou roli při majetkových záležitostech a při evidenci povinností poddaných vůči vrchnosti. 1. P.j. vyjadřující polohu pojmenovávaného objektu zůstávají nadále málo zastoupena, např. Čebínka – vinice u Čebína. Víceslovná p.j. mnohdy splývají se zpřesňujícími nepropriálními opisy (Za potůčkem, Na obci, Louka mezi struhami/louka mezi struhami). Výrazný a produktivní typ tvoří pouze p.j. se sufixy -ský a ‑sko: Libišský les – les u Libiše, Bělejšovsko – místo po zaniklé vsi Bělišov. 2. P.j. vyjadřující druh pojmenovávaného objektu si své významné místo uchovala. Početná jsou jména motivovaná terénními útvary, vodami, rostlinstvem, živočišstvem a stavbami: Hvozdec, Hájek, Mostek, Březí, Skalice, Dubina, Vlčinec, Lniště, Horka, Brložník, Lázy, Brdo. 3. Četná p.j. charakterizující pojmenovávaný objekt na základě některé jeho inherentní vlastnosti byla nejčastěji motivována tvarem nebo vyskytujícím se rostlinstvem a živočišstvem; vlastnosti vyplývající z děje se zatím plně neprosadily: Vidlák, Dubovec, Okrouhlice, Okrouhlík, Pustina, Habrůvka, Stejskal, Polom, Kopaniny, Spáleniště, Strážná, Sosnová, Hluboký. Méně jsou využívána ↗vlastní jména metaforická a ↗vlastní jména metonymická: Nohavice, Kabát, Nad bičem panským. 4. P.j. vyjadřující posesivitu a jiný vztah k osobě byla nejčastěji vyjadřována prostřednictvím sufixů -ov, -ín a -ský/-ská/-ské: Miličov, Crhotín, Kněžská. – Nápadně vzrostl počet jmen víceslovných (včetně předložkových), např. Skorotický rybník, Nové kopaniny, Heřmanů les, Na Dvořákové zahradě, Horní Černovský rybník, ale není vyloučeno, že jsou mezi nimi také umělé výtvory písařů, které měly zpřesnit lokalizaci zaznamenávaných objektů: Při panském oujezdě, Pustina vedle Křížkovských. V souvislosti s kolonizačními procesy se výrazně zvýšil počet jmen německých (Weinberg) a dvojjazyčných (Supí hora ‒ Geiersberg); podrobněji např. Matúšová (✍PJČ, 1995:217–243). Mnohá tehdejší jména se do současnosti nedochovala, zejména vodní toky a vyvýšeniny bývaly v průběhu staletí několikrát přejmenovány.

1. 4 Období 1700–2015

Jak ukazují první soustavné soupisy p.j. zahájené v polovině 18. stol. (karolinský katastr 1721–1790, tereziánský katastr 1741–1775, josefský katastr 1785–1789) a pokračující v první polovině 19. stol. (stabilní katastr 1826–1843), formuje se v této době anoikonymie novočeská. Soubory p.j. z těchto katastrů se totiž nápadně shodují s anoikonymií současnou, mnohá jména se dochovala dodnes. Bohatý a reprezentativní anoikonymický materiál dosvědčuje pokračování vývoje produktivních typů p.j. a jejich slovotvorných prostředků (např. starobylý sufix -ka sloužící k vyjádření polohy – Vídeňka, tj. cesta do Vídně) a zároveň dokládá sufixy do té doby nedoložené, příp. doložené jen vzácně (-ní – Číhání). Nápadným rysem sledovaného období je výrazný nárůst víceslovných jmen předložkových i nepředložkových (U buka, U kamennýho kříže, Za řekou na vanecky straně, tj. ivančické straně, Krátké za Bouchalem, Velká obecní pastva) a častější výskyt jmen metaforických a metonymických (Koblih, Klínek, Kolíbka). Vedle pravých něm. a dvoujazyčných p.j. užívaných v prostředích, kde žilo německy mluvící obyvatelstvo, byla německy zapisována též mnohá anoikonyma česká. O tom, kterého jazyka bude pro zápis do katastrů použito, nerozhodovala totiž národnost obyvatel, nýbrž jazykové znalosti autora zápisu. Velká část pomístních jmen doložených v 18.–19. stol. zůstala uchována až do poloviny 20. stol.

Plynulý vývoj anoikonym byl přerušen v r. 1945 hromadným odsunem Němců z ČR, neboť s jejich odchodem zaniklo velké množství něm. p.j. Noví čeští osídlenci si často vytvářeli nová p.j. motivovaná především polohou nebo druhem pojmenovávaného objektu (Za nádražím, Jedlová hora, Louky). V letech 1952–1957 bylo poválečné pomístní názvosloví podrobeno revizi. V oblastech s nepřetržitým č. osídlením se většinou jednalo o úpravy hláskosloví, pravopisu n. morfologie p.j., přičemž se dávala přednost příslušným spisovným podobám (Mezi vrchama > Mezi vrchy), na území osídleném do r. 1945 Němci byla něm. jména většinou nahrazována českými (např. Grosse Wiese > Velká louka). Druhým umělým zásahem do anoikonymie ČR bylo zrušení soukromého vlastnictví a s ním spojená kolektivizace zemědělství. Nově založená jednotná zemědělská družstva spojila někdejší soukromé pozemky ve větší celky – hony a označila je buď čísly, nebo novými jmény. – Anoikonymie 20. stol. (více než 700 000 p.j.) je shromážděna v Abecedním generálním katalogu p.j. z území Čech, Moravy a Slezska (tj. dnešní oblasti slezských nářečí na území ČR), který pořídili pracovníci Ústavu pro jazyk český ČSAV, dnes AV ČR, v.v.i., v 60.–80. letech 20. stol. Materiál je uložen a zpracováván na pražském a brněnském pracovišti tohoto ústavu. Jeho analýzy dosvědčují, že většina starobylých slovotvorných prostředků zůstala v současných p.j. uchována. Nejvíce jsou zastoupeny ty, které si udržovaly významné postavení v průběhu celého vývoje. V anoikonymii ČR byly ve 20. stol. nejvíce uplatňovány pojmenovací motivy poloha a druh pojmenovávaného objektu. 1. V rámci anoikonym vyjadřujících polohu zaujímají nejvýznamnější místo předložková jména (U Rácova, Pod lesem), ze sufixů se nejvíce uplatnily ‑ský/‑ská/‑ské (Letkovská – cesta do Letkovic) a ‑ka (Topolanka – cesta do Topolan), z víceslovných p.j. jsou nejčastější anoikonyma typu U kamenné cesty, U Janáčkovy cesty. 2. Na tvoření p.j. vyjadřujících druh pojmenovávaného objektu nebo jeho části se nejvíce podílely sufixy ‑ek (Vršek), ‑ka (Skalka), ‑ina (Smrčina), ‑í (Boří), ‑isko, ‑iště (Chmelisko, Konopiště), dále anoikonyma v podobě plurálu apelativ z onymického hlediska neodvozených (Kopce, Hory). Označení druhu objektu je základem četných víceslovných jmen: Horní rybník, Holý kopec, Dvořákovo pole, Louka za pazdernou. 3. P.j. vyjadřující charakteristiku pojmenovávaného objektu jsou odvozena především sufixy ‑ec (Olšovec), ‑ek (Betlémek, Zbytek), ‑ice (Kamenice), ‑ina (Sušina), ‑ka (Kyselka, Sekyrka), ‑ový/‑ová/‑ové (Dubový, Jedlová, Zmijové), ‑ný/‑ná/‑né (Okopaná). Vlastnost pojmenovaného objektu je častým vedlejším pojmenovacím motivem víceslovných jmen: Soudní konec, U kamenného křížka, Kopřivová alej. 4. Při vyjadřování posesivity a jiného vztahu k osobě hrály důležitou roli sufixy ‑ov (Karlov), ‑ka (Adamka), ‑ský/‑ská/‑ské (Kovářská), ‑ův/‑ova/‑ovo (Bartošovo). Posesivita je též důležitým vedlejším pojmenovacím motivem víceslovných p.j.: Janova louka, Za Janečkovy na klinkách. Podrobněji ✍Pleskalová (1992), ✍Pleskalová (1999 (2000)), ✍Olivová-Nezbedová & Matúšová (1991), ✍PJČ (1995), ✍SPJČ I (2005), ✍SPJČ II (2006), ✍SPJČ III (2007), ✍SPJČ IV (2008), ✍SPJČ V (2009), ✍AOn LI (2010), http://spjms.ujc.cas.cz/, http://mam2.ujc.cas.cz/onomast-pj/.

Na konci 20. stol. došlo k dalším společenským a hospodářským proměnám, z nichž se transformace zemědělských družstev, předávání půdy soukromníkům, užívání orné půdy, pastvin apod. pro jiné účely (výstavba) zcela jistě odrazí v nové podobě pomístního názvosloví 3. tisíciletí.